Zadala : Mgr. Monika Brzá
Vypracoval : Jan Raszyk, 24.5.2003, VII.A
Volby jsou ve své podstatě základní prvek moderních demokratických systémů po celém světě. Je to proces výběrů jednotlivců do pozic ve státních orgánech a jiných podstatných funkcích. Tvorba vůle lidu se realizuje všeobecnými volbami.
Při použití voleb jako způsobu výběru do zmíněných funkcí jsou dodrženy základní demokratické principy, jako např. demokratická kontrola, všeobecná účast, politická rovnost a většinová vláda. [1]
Volby jsou známy již ze starověkého Řecka, uplatňovány ale byly bezesporu i mnohem dříve při výběrů náčelníků kmenových sdružení. Oficiálně voleni byli například někteří pozdější panovníci Svaté řiše římské.
Volební právo ale vždy nebylo základním lidským právem, bylo omezováno na úzké skupiny obyvatel. Kritériem bylo například v některých státech až do 20. století pohlaví, ženy nesměly volit. Dnes je právo volit jedním ze základních lidských práv, jak je to deklarováno v mnoha mezinárodních listinách.
U každých voleb je společnosti lidí, která navrhuje kandidáty. Ti jsou také dalšími elementy, stejně jako voliči. Dalším elementem voleb je volební řád, pravidla pro počítání hlasů a následné vyvozování vítězů voleb - toto vše se dá shrnout do pojmu volební systém.
Pravidelné parlamentní volby umožňují pokojnou změnu vlády, vybrání reprezentantů, poměry vládnoucích sil, vyjadřují mínění voličů, udělují legitimitu parlamentu a vládě. Volební kampaň také slouží jako dialog mezi voliči a volenými (vládou).[1]
U referenda hlasují voliči (státu či obce) o nějaké otázce. Jeho prostřednictvím se může vyjádřit souhlas s ústavními dodatky, schválit běžný zákon, atd. V referendu činí rozhodnutí voliči sami (oproti volbám – volí ty, kdo budou rozhodovat).
Iniciativa je právo občanů iniciovat nebo navrhovat zákony či vyhlášení referenda. Je to obvykle petice sepsaná občany a musí obsahovat potřebný počet hlasů. Jeden hlas odpovídá podpisu jednoho občana pod touto peticí.
Odvolání slouží ke zrušení funkcí reprezentantů nebo jiných volených úředníků na základě petice určitého množství lidí. Proveditelné je pouze v jednomandátových obvodech většinového volebního systému
Pravidla pro počítání s odevzdanými hlasy a jejich matematické přerozdělování na vítěze voleb a udělené funkce - mandáty - tvoří dohromady pojem volební systémy.
Někdy také označován jako majoritní princip. Specifikem tohoto systému (nebo souboru několika systémů) je, že skoro ve všech případech užívají jednomandátové obvody. Z jednoho volebního obvodu tedy vzejde jen jeden vítěz, který obdrží mandát. Jejich význačným rysem je, že dávají málokdy proporční výsledky hlasování. V důsledku toho, že mandát získá jen jeden kandidát, jsou hlasy ostatním kandidátům považovány za ztracené.
Důležitou roli zde sehrává rozložení hlasů jednotlivým stranám na volební obvody. Meněí strana, v každém obvodě získá stabilní menší počet hlasů nemá šanci proti jiné straně, která sice má své zastoupení jen v jednom volebním obvodě (oblasti / regionu / kraji). Viz Český volební systém škodí demokracii, Britské listy, 13.6.2002[4]. Příklady takových vítězství lze nalézt u nás v ČR, například vítězství KDU-ČSL v některých oblastech Moravy v roce 2001 v senátních volbách nebo vítězství KSČM na Karvinsku v roce 2003. Většinový volební systém se dále dělí podle toho, zda je potřeba k dosažení mandátu dosáhnout absolutní většiny nebo jen prosté většiny.
V prvním případě se tedy tento systém nazývá systém relativní většiny. K získání mandátu je u něj potřeba pouze získaz nejvíce hlasů oproti ostatním kandidátům. Volby jsou v tomto případě vždy jednokolové. Je to nejjednodušší systém, který lze ve světě nalézt. Je pochopitelný pro nejširší vrstvy společnosti, což je zvláště důležité v zemích s vysokou negramotností. Jednoznačná volba pro jednoho kandidáta nevyžaduje od voličů žádné složité zaškrtávání nebo vytváření pořadí kandidátů. Jeho užitím vzniká také silný bipartismus - zvolena strana je předurčeně levicová nebo pravicová. Systém je tedy nevýhodný pro středové strany. Zabraňuje tedy také rozporům uvnitř sestavené silné vlády a vytváří se silný vztah volič-zastupitel [5]. Nevýhodami je pak horší postavení slabšich stran (ty mají šanci jedině pokud se soustředí do jisté geografické oblasti) a ztracené hlasy - tj. hlasy pro ostatní kandidáty, které ihned po sečtení ztrácejí význam. Systém se používá například ve Velké Británii a v USA.[2]
Systém absolutní většiny je vlastně přísnější variantou systému relativní většiny. K získání mandátu je potřeba většiny hlasů všech voličů = nadpoloviční většinu. Často kandidáti nejsou natolik silní, aby se jim to povedlo hned v prvním kole. Většinou proto následuje kole druhé, do kterého postupují dva nejúspěšnější kandidáti z předchozích kol. Jeho výhoda spočívá v tom, že zde již nejsou hlasy postrádající význam. Voliči, jejichž kandidát nepostoupil a tudíž jejich hlas v prvním kole ztratil význam, se mohou přiklonit na jednu ze stran v druhém kole a znovu vyjádřit svůj názor. Navíc vypadnuvší kandidáti z prvního kola mohou svým voličům posléze doporučit volbu jednoho z oněch dvou kandidátů. Proto nemusí vždy v druhém kole vyhrát ten kandidát, který získal v kole prvním nejvíce hlasů. Systém se používá například pro volbu prezidenta ve Francii nebo v senátních volbách v ČR.[2]
Někdy se mohou oba výše zmíněné systémy zároveň promítnout do smíšeného (kombinovaného) volebního systému. Ten bývá také dvoukolový a do druhého kola postupuje větší množství kandidátů na základě předem stanovené hranice potřebného množství hlasů.
Alternativní hlasování je posledním věšinovým volebním systémem. Bývá označováno jako skutečně většinové
[3] a je používáno zatím pouze v Austrálii. Voliči přidělují jednotlivým kandidátům preference (pořadí). Pokud se žádnému z kandidátů nepodaří získat nadpoloviční většiny hlasů, odebírají se postupně kandidáti s nejmenším počtem hlasů a jejich preference se následně přerozdělí mezi zbylé kandidáty.
Nebo také systém poměrného zastoupení. Tento systém (skupina systémů) se začaly ve světě uplatňovat na konci 19. století a jsou nyní více rozšířeny.
Rozlišujeme systém kandidátské (volební) listiny. Voliči obdrží volební kandidátku dané strany a ti volí stranu, jejíž program je pro něj nejlepší. Každé politické straně náleží takový počet mandátů, který odpovídá poměrně podílu hlasů, které strana nebo koalice (společná kandidátka) od voličů získala. Volební listiny (kandidátky) obsahují větší počet kandidátů rozdělených podle strany nebo koalice. Volič rozhoduje o zvolení celé stranické kandidátky. Každému volebnímu seskupení, které vytvořilo společnou kandidátku, je přiděleno tolik mandátů, jak to odpovídá podílům odevzdaných hlasů pro jednotlivá seskupení, spočítaných podle různých metod. Výhody jsou tedy podobné jako u systému relativní většiny: Zastoupení v parlamentu je přibližně shodné s veřejným míněním, minimalizuje se počet "ztracených hlasů", jsou zastoupeny minority a vede ke schopnější vládě[2]. Nevýhodami jsou pak fragmentace politických stran nebo nesoudržnost sestavench vlád a projevení se extremistických skupin. Může také docházet k problémům při matematickém přepočítávání hlasů na počty mandátů podle různých vzorců.
Podle způsobu výběru kandidátů z kandidátní listiny se dále rozlišují : přísně vázaná listina, u tohoto systému volič nemůže ovlivnit pořadí kandidátů na volební listině (používáno ve Španělsku, Portugalsku a u voleb do Poslenecké sněmovny v ČR), volná kandidátní listina - volič přiděluje preference tolika kandidátům, kolik je v daném obvodě volných křesel a nakonec vázaná kandidátní listina, což je systém shodný se systémem volné kandidátní lisitny, ale volič preference přiděluje pouze kandidátům jedné strany.